Nekonečná


Jeden cyklus srdeční činnosti se nazývá srdeční revoluce. Četl jsem to.

Mé srdce zažilo puč. Poraženo "vodorovnou únavou", bije v nepravidelných intervalech.

Stmívá se, odrážím nálety hmyzu. Za chvíli se rozsvítí neónový nápis Centrum a bude poblikávat až do rána. Já s ním.

Nemám mozek, jen dlouhé točité schodiště. Konec v nedohlednu. Schody beru po dvou, po třech. Lapám po dechu. Nedýchám.

"A je ukrutný horko!", křičí spolubydlící.

"Dýchej, dýchej..", sám sobě.

Na Petrově rozsvítili v obou věžích majáky.


...


Rozlívám zbytek Portského, Zuzanka zpívá o Marii. I muži mají své dny. Hodiny utíkají a sekundy se vlečou. Zvracím věty. Rozhlížím se a za oknem vidím katedrálu Sé. Slyším moře. Moře. Hraje Fado.


...


Majáky hoří a v parku zpívají cikáni. Centrum pohasíná. Zabíjím přeživší hmyz.


...


Noc je plná divných zvuků. Šramotů a praskání. A mně je šest, bojím se stínů a tmy. Zvracím slova a dochází mi archivní víno.


...


Jeden cyklus srdeční činnosti se prý nazývá srdeční revoluce.
Křičí ptáci, za pár minut vyjedou první tramvaje, práci nehledám. Nezaměstnaným je hej.
Píše mi operátor, ať platím fakturu.